“Není důležité jen respektovat, ale porozumět”

Děcka z Buchlovic tancovala v italském Ferriere

Vyšlo v DOBRÉM DNU číslo 36/2011

“Není důležité jen respektovat, ale porozumět”

Buchlovice - Na druhý zahraniční zájezd do italského Ferriere letos vyrazila Děcka z Buchlovic společně s CM ze Svatobořic-Mistřína. „Cimbálová muzika nás zachránila, protože nikdo z okolních muzikantů nemohl. A musím říct, že se svého úkolu zhostila na výbornou,“ pochvaluje si spolupráci Lenka Rašticová, vedoucí souboru, který vyrazil v počtu třiačtyřicet účastníků.

Složení naší skupiny bylo velmi různorodé, od prváků až po deváťáky. Na festival přivezli i nejmladší festivalovou účastnici, které byly pouhé čtyři roky. Dohromady však vytvořili skvělou partu, která dokázala zaujmout nejen na pódiu.

Máme se přece jenom dobře

Není důležité jen respektovat, ale porozumět - tak by se dalo zestručnit krédo festivalu a jeho ředitele Carla Devotiho, který Děcka z Buchlovic a další čtyři účastníky do svého střediska v italském Ferriere pozval. Už dvacet let se snaží spojit, stejně jako na olympijských hrách, sport a kulturu dohromady. Na soustředění jezdí výtvarníci, sportovci, tanečníci a další.  

Vystupovali společně

Rusko zastupovaly dva soubory, jeden z Krasnodaru a druhý z Krasnoznamenska. Všichni byli žáci a učitelé uměleckých škol a podali profesionální výkon. Do Itálie jeli obrovskou dálku autobusem - týden tam a týden zpět. „My jsme jeli jen sedmnáct hodin, ale i tak jsme byli celí polámaní,“ obdivuje Rašticová vitalitu a výdrž ruských folkloristů.  

Rumunsko bylo zastoupeno souborem z města Cluj-Napoca v Transylvánii a menší skupinkou z moldavské oblasti Rumunska, Bacau. S touto druhou skupinou Děcka absolvovala několik společných vystoupení, společně hráli fotbal a šachy a učili se vzájemně tance. „Všude jezdili neklimatizovanou dodávkou, což bylo v italských vedrech pro nás nepředstavitelné,“ užasle popisuje nerovné podmínky vedoucí.

Děcka z Buchlovic poprvé oslovila sponzory, aby cesta nebyla pro rodiny takovou zátěží. Bez nich by bylo uspořádání zájezdu daleko komplikovanější a děti by možná jezdily v takových autobusech jako jejich rumunští kamarádi.

S etiketou tváří v tvář

Ač si naše výprava myslela, že ji v Itálii čeká turistický komfort, zaskočily ji skromné podmínky a dodržování etikety. „Já jsem věděla, do čeho jedeme, proto mě jednání ředitele Carla nepřekvapovalo. Musím říct, že mě někdy i těšilo, že na naše svěřence nemusím být já ta přísná,“ usmívá se Lenka.

První setkání se společenským chováním bylo hned u snídaně. Děti se chystaly trousit od stolů, jakmile dožvýkaly poslední snídaňové sousto. Carlo však zavolal: „Češi! Zpátky ke stolům! Je snad slušnost počkat na ostatní, až dojíte všichni!“ barvitě popisuje vedoucí.

Další připomínka byla u oběda, když děti vracely takřka nedotčené jídlo. „To maso je bio! Pokud ho nemíníte jíst, tak si je ani neberte. Nebo si řekněte o menší porce. Tady se vaří dobře a je úctou ke kuchaři, že se sní všechno, co dostanete na talíř!“ láteřil festivalový ředitel Carlo. „Přece jste sem nepřijeli jíst vepřo-knedlo-zelo, ale poznat náš jídelníček,“ mručel prý rozmrzele ředitel. Lenka ho chápe. „Střídají se mu tady turnusy po čtrnácti dnech. Kdyby nebyl šetrný, nikdy by nevybudoval dvacetiletou festivalovou tradici a všechny sportovní areály, které jeho ubytovnu vysoko v horách obklopují."

Děti musely šetřit vodou, zhasínalo se přesně o večerce, neplýtvalo se ničím. „To víte, Rusové jsou po týdnu jízdy v rozdrncaném autobuse vděčni, že mají co jíst a kde spát. Tam nikdo neohrnuje nos nad ničím. Jsem ráda, že se s tímto přístupem děti setkaly. Možná své postoje k některým věcem alespoň trochu přehodnotí,“ shrnuje neobvyklý přístup vedoucí.

Mezinárodní mlsání

Do Itálie vezla naše výprava domácí med a marmeládu, také však osm set kousků medových perníčků a lineckého cukroví jako tradiční český „cake“ (sladkost), který ochotně napekly maminky dětí. „Měli jsme v propozicích přivézt marmelády a medy a sladký cake ke vzájemné mezisouborové ochutnávce. „Mezinárodní den začínal brzy ráno předáváním domácích marmelád a medů. Po obědě jsme vytáhli utajené krabice sladkostí - hned se po nich zaprášilo a všichni se po našich dobrotách jen olizovali. I my jsme poté ochutnali tradiční rumunský a pak ruský dezert, ale náš nám stejně chutnal nejvíce,“ vzpomíná Lenka.

Večery měly své kouzlo

Většina vystoupení se konala až v devět večer (to Italové teprve ožívají) a končila ve 23.00. Cesta serpentinami zpátky do střediska většinou trvala hodinu. „Do postelí jsme se dostávali kolem jedné hodiny ráno. Menší spící děti jsme přenesli, starší „skoro spící“ to zvládly samy. S večerkou nebyly vůbec žádné problémy, protože všichni hned usnuli,“ vypravuje Lenka.

Odměnou za tento výkon jim bylo dopolední sportování. Děti chodily plavat do bazénu, hrály tenis, fotbal (několik mezinárodních turnajů Česko - Rumunsko, Česko - Itálie), volejbal (Česko - Rusko). Po obědě spolu s Italy držely polední klid a pak většinou následovala zkouška, chystání krojů, večeře, odjezd na vystoupení. Osvětlená noční italská města byla třešničkou na dortu po večerních vystoupeních.

Nejkrásnější večer

Během pobytu měli Buchlovjáci jeden den volný. Večer přišli muzikanti, že si chtějí zahrát. Vytáhl se cimbál a nástroje. Přes dívčí zpěvy, karičky, verbuňk, taneční hry a hojačky se dostali až k párovým tancům (strání, hucké, skočné, ...). Tancovali kluci, holky, velcí s malými a všichni si to náramně užívali. Muzika hrála pod nohy a Carlo, když to viděl, zrušil i diskotéku, která byla původně v plánu. Zvuky cimbálu přilákaly také spoustu místních obyvatel, kteří našim dělali tiché obecenstvo. „Tento večer byl pro mne nejkrásnější, protože jsme nevystupovali pro někoho a z povinnosti. Tancovali jsme pro sebe. Tancovali jsme spolu s muzikou, která nám hrála, a bylo to báječné,“ vyznává se Lenka, pro kterou byl zájezd do Itálie ukázkou úžasné týmové spolupráce. „Děcka dokázala spolupracovat a být jednou partou. Žádné ofrňování nad malými nebo velkými. Velkým jsem nemusela říkat, aby malým pomáhali s krojem, s mašlemi,... to bylo automatické." Zájezd do Itálie obě skupinky i novou cimbálovku spojil natolik, že budou spolupracovat i nadále.

KDE BYLI

Bibione - sedmnáctihodinovou cestu na festival si malí tanečníci zpříjemnili v moři. Pro některé mladší děti to bylo první setkání s mořem a všichni si jej náležitě užili. Nasolení a plní jemného písku pak pokračovali ještě sedm hodin do Ferriere.

Ferriere - je malé městečko ležící v provincii Piacenza. Příjezd je náročný nejen na řidičské dovednosti, ale i na žaludky přepravovaných. Povinnou výbavou byl kinedril a sáček bez děr. Cesta krkolomnými zatáčkami trvala hodinu. Za celou dobu ji jeli 8x. Průjezd Buchlovskými horami je po této zkušenosti procházka růžovým sadem.

Agazzano - dopoledne naši výpravu uvítaly místní děti, se kterými společně poobědvali. Odpoledne se vzájemně učili taneční hry, kluci hráli fotbal, kreslily se obrázky, jiní si užívali teplého počasí. Zmrzlina od manželky pana starosty byla v těchto vedrech milým překvapením. Na večeři dostali pravou výbornou italskou pizzu. Večerní vystoupení se dětem povedlo a s dobrým pocitem v noci odjížděly do Ferriere.

Carpaneto - městečko s typickými italskými kamennými stavbami, kostelem a příjemným náměstím. Podium a ozvučení si vozili s sebou. Rozmotaly se tři role linolea, slepily se izolepou, postavily se mikrofony, po náměstí se rozestavěly plastové židličky a mohlo se začít. Během deseti minut byly židle zaplněny. Italové tleskali většinou po celou dobu a jako diváci si zaslouží ocenění. Ruské a rumunské rytmy byly pravidelné, zato naše přechody z rychlých písní do pomalých je pletly. 

Piacenza - centrální město provincie s krásným historickým náměstím. Pro Děcka nejkrásnější koncert. Podařilo se udělat zvukové i prostorové zkoušky. Moravský soubor byl pro zvukaře oříšek. Ostatní soubory vystupovaly na muziku nahranou na CD. Tam stačil přehrávač a reprobedny. Děcka potřebovala dobře nazvučit živou muziku, mikrofony pro sólový zpěv a ještě mikrofony, které zachytí zpěv při pohybu (tanci). Na pódiu se hledala nejlépe ozvučená místa a tam musely děti soustředit tanec. Předpokládá to, že všichni se umí pohybovat na pódiu a že umí pracovat s prostorem (což je výsledek několikaleté práce).

Klagenfurt - cestou zpět domů se zastavili v rakouském městečku, kde v jedné zahradě jsou zmenšeniny významných budov z celého světa. Z České republiky tam našli jen starou radnici na Staroměstském náměstí v Praze. O hradě Buchlově ještě nevěděli...

Autor: IVA PAŠKOVÁ